Bipolární afektivní porucha

Tato porucha, dříve nazývaná maniodepresivita, patří mezi závažná duševní onemocnění. V populaci se vyskytuje přibližně u 1 % lidí.

Je to chronické onemocnění, které se projevuje střídáním období patologicky snížené nálady (deprese) s obdobími, kdy jsou nálada a energie patologicky zvýšeny. Mírné zvýšení nálady a aktivity se nazývá hypomanie. Větší zvýšení nálady, energie a aktivity, které obvykle vede k negativním společenským dopadům a často vyžaduje hospitalizaci, se nazývá manie. Hypomanie i manie někdy mohou probíhat subjektivně příjemně (na rozdíl od deprese), ale častěji bývají spojeny s nepříjemnými pocity napětí, zvýšenou konfliktností a mívají negativní dopady na pacientovo okolí. Kromě obou polarit (deprese na straně jedné a hypomanie a manie na straně druhé), existují i takzvané smíšené stavy, kdy pacient trpí současně a/nebo v rychlém sledu za sebou, příznaky depresivními i manickými.

První epizody bipolární afektivní poruchy obvykle začínají v adolescenci nebo v časné dospělosti. Zpočátku bývají vyprovokovány stresem, ale později se mohou vyskytovat spontánně a opakují se, často v návaznosti na určité roční období.

Výzkumy posledních let ukazují, že určité výkyvy nálady vykazuje mnohem více než pouze 1 % populace a tyto poruchy bývají označovány jako poruchy širšího bipolárního spektra.

Bipolární afektivní porucha často způsobuje významné narušení fungování a kvality života pacientů, a to jak v obdobích epizod, tak i v obdobích mezi nimi. Problémy ve škole nebo v zaměstnání, v partnerských a v rodinných vztazích, zvýšená sebevražednost a problémy s nadužíváním alkoholu nebo drog jsou u lidí trpících bipolární afektivní poruchou velmi časté a někdy dokonce zastíní existenci samotné bipolární poruchy. Může proto trvat i několik let, než je porucha u pacienta diagnostikována a léčena.

Bipolární afektivní porucha není v současné době vyléčitelná, ale patří mezi léčitelná psychická onemocnění. Časná a účinná léčba poruchy je důležitá, aby předešla opakování epizod, chronifikaci poruchy a rozvoji negativních psycho-sociálních důsledků nemoci.

Léčba spočívá v dlouhodobém podávání léků, které zásahem do hladin patologicky změněných mozkových přenašečů upravují funkci narušených mozkových systémů a stabilizují tak náladu (takzvaných stabilizátorů nálady, thymostabilizérů). Kromě léčby farmakologické je však zapotřebí také psychoterapie, edukace o podstatě poruchy (pro pacienty i jejich příbuzné) a úprava životního stylu tak, aby se předešlo spouštěčům epizod a zajistila se pravidelnost životního rytmu.